V naší sérii o dětech z dětských domovů jsme popsali, co všechno na ně po odchodu čeká. Dluhy z dětství a exekuce, směřování k učňovským oborům místo podle talentu, nedostatek bydlení. Společným jmenovatelem všech těch problémů je jedna věc, totiž že za dítětem nestojí rodina, která by ho podržela. A právě tady začíná to, co skutečně pomáhá.
Peníze a dárky pomáhají, chybí ale něco jiného
Když dnes dítě z domova něco potřebuje, najde se většinou cesta. Existuje řada organizací, které dokážou přispět na řidičský průkaz, na tábor nebo dovolenou, na školní pomůcky nebo o Vánocích na dárky. To je dobře a je to potřeba, nic z toho nechceme zlehčovat. Jenže ani štědrý dar nenahradí to nejdůležitější, čeho je zároveň nejmíň. Tím je čas dospělého člověka.
Peníze umí poslat skoro každý. Sednout si s dítětem, vyslechnout jeho starosti, pomoct mu zorientovat se ve škole i v životě a být tu, když je zle, to chce něco jiného než výpis z účtu. Chce to čas a stálost. A přesně tohle dětem v ústavní péči chybí nejvíc.
Čas místo rodičů
Tady přichází ke slovu Nadační fond Honzíkova cesta. Jeho práce nestojí na jednorázové výpomoci, ale na vztahu. Pro mladého člověka se stává tím stálým dospělým, který si na něj vždycky udělá čas, naslouchá mu, pomáhá se školou i s rozhodováním a probírá s ním plány do budoucna. Mají spolu společné aktivity a někdy je to prostě jen to, že spolu zajdou na kávu.
Zní to možná obyčejně, ale právě v té obyčejnosti je síla. Fond vlastně supluje roli rodiče, který je k dispozici, kterému na dítěti záleží a ke kterému se dá vrátit. Pro mladého člověka, který nikoho takového nemá, to může být ten rozdíl mezi tím, jestli na první větší překážce zůstane sám, nebo jestli má komu zavolat. Heslo fondu to vystihuje: „Když se jedny dveře zavřou, my otevíráme druhé.“
Začínají včas
Důležité je, že fond nečeká na osmnácté narozeniny. S dětmi pracuje v terénu už zhruba od patnácti let, jezdí za nimi a seznamuje je s běžnými věcmi, které mladého člověka na cestě k samostatnosti čekají. Když přijde čas odchodu z domova, není to tak skok do prázdna, protože dítě už má po boku někoho, kdo ho zná a kdo s ním počítá. Fond působí u partnerských dětských domovů na pomezí jižních Čech a Vysočiny, v regionu, který dobře zná.
Nezapomínají na vychovatele
Méně obvyklé je, že se fond stará i o dospělé, kteří se o děti starají. Vychovatelům a ředitelům domovů nabízí supervize, metodické materiály a podporu při zvládání stresu i nastavování zdravých hranic. Dává to smysl, protože vyhořelý a přetížený vychovatel toho dítěti nabídne méně. Když má oporu on, má ji nakonec i dítě.
Nezachrání všechny, ale zkoušejí to
Fond si nehraje na zázračné řešení a nepředstírá, že pomůže každému. Ne každé dítě o blízký vztah stojí a ne každému lze pomoct stejně. U dětí, které o to po domluvě s vychovatelkami a vedením domova stojí, to ale vždycky zkusí. A přesně tahle pokora, kdy někdo nabídne svůj čas bez záruky výsledku, je možná to nejcennější, co se dá dát.
Souvislosti
Tenhle text uzavírá naši sérii o dětech z dětských domovů. O překážkách, které před nimi stojí, píšeme v článcích Z dětského domova rovnou do exekuce, Past, ze které se nedá vystudovat a Domy na půl cesty: most, který chybí, podrobná data a zdroje najdete v doprovodné studii. Více o fondu je na nfhc.cz.