Prezident republiky je hlava státu, kterou zná každý, ale málokdo přesně ví, co všechno doopravdy může. Jedni v něm vidí takřka bezmocného reprezentanta, druzí mocného hráče, který si vždycky prosadí svou. Pravda leží někde mezi a je psaná v ústavě. Pojďme si projít, co prezident zvládne sám, co jen se souhlasem vlády, jak funguje jeho veto a proč se o meze jeho moci přou právníci i politici už od první republiky.
Úřad starý jako republika sama
Funkce prezidenta provází naši zemi od počátku. Prvním prezidentem se v roce 1918 stal Tomáš Garrigue Masaryk a ústavní listina z roku 1920 úřad formálně ukotvila. Po Masarykovi nastoupil v roce 1935 Edvard Beneš. Za první republiky měl Hrad velkou neformální autoritu.
Za komunistického režimu, v ústavách z let 1948 a 1960, byl úřad oslabený a podřízený takzvané vedoucí úloze strany. Skutečný obrat přinesla až Ústava České republiky účinná od 1. ledna 1993. Formální výčet pravomocí se od roku 1920 zásadně nezměnil, ústava ale dala prezidentovi výrazně silnější postavení, než bývá v parlamentní republice obvyklé. Od roku 2013 navíc prezidenta volí přímo občané, předtím ho volil parlament. Prvním přímo zvoleným prezidentem se stal Miloš Zeman a od 9. března 2023 je hlavou státu Petr Pavel.
Co prezident může sám a co jen s vládou
Klíčové pravomoci popisují články 62 a 63 ústavy. Podle článku 62 jedná prezident sám, bez spolupodpisu vlády. Sem patří jmenování a odvolávání premiéra a dalších členů vlády a přijímání jejich demise, za daných podmínek rozpuštění Poslanecké sněmovny, jmenování soudců Ústavního soudu se souhlasem Senátu, udělování milosti a zmírňování trestů nebo jmenování členů bankovní rady České národní banky.
Podle článku 63 prezident potřebuje spolupodpis vlády, která pak za rozhodnutí nese odpovědnost. Sem spadá zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, vrchní velení ozbrojených sil, přijímání velvyslanců, jmenování soudců a generálů nebo udělování amnestie. Sám prezident přitom není ze své funkce trestně odpovědný, ústava ho ale nenechává úplně bez kontroly. Senát na něj může podat k Ústavnímu soudu žalobu pro velezradu nebo hrubé porušení ústavy.
Veto: může vrátit zákon, ale ne ho zastavit
Asi nejznámější nástroj prezidenta je veto. Podle článku 50 ústavy může do patnácti dnů vrátit přijatý zákon Poslanecké sněmovně s odůvodněním, s jedinou výjimkou, ústavní zákon vrátit nelze. Sněmovna o zákonu hlasuje znovu a pozměňovací návrhy už nejsou možné. Pokud na zákonu setrvá nadpoloviční většina všech poslanců, tedy nejméně 101 z 200, zákon se vyhlásí. Pokud se těch 101 hlasů nenajde, zákon přijat není.
Je to tedy veto pozastavující, spíš brzda než absolutní stopka. Pro představu, prezident Václav Havel za dvě funkční období vrátil zhruba šestadvacet zákonů a novel a sněmovna jeho veto v jednadvaceti případech přehlasovala. Miloš Zeman za deset let v úřadu vrátil deset zákonů.
Kde se vedou spory
Právě u jmenování se opakovaně otevírá zásadní otázka. Má prezident u pravomocí podle článků 62 a 63 volnou ruku, nebo musí jmenovat toho, koho mu navrhne vláda či jiný orgán? Na tom se právníci neshodnou a několikrát to musely řešit soudy.
Nejhlasitější byl spor o jmenování profesorů. V roce 2013 Miloš Zeman odmítl jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu, čímž pobouřil akademickou obec, podle kritiků překročil své pravomoci. V roce 2015 odmítl jmenovat historika umění Jiřího Fajta a fyzika Ivana Ošťádala. Soudy v roce 2021 rozhodly, že nejmenování bylo nezákonné, Zeman neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu, oba akademiky ale do konce svého mandátu nejmenoval. Profesorské dekrety jim nakonec v roce 2023 předal až nový prezident Petr Pavel, po osmi letech. Zeman přitom jmenování profesorů označoval za feudální přežitek a opakoval, že není strojem na podpisy.
Podobné to bylo u ministrů. V roce 2019 Zeman odmítl jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu navrženého ČSSD, několikrát ho kritizoval a Šmarda se nakonec kandidatury sám vzdal. Není to ovšem jen Zemanova specialita, s otálením při jmenování ministra se potýkali i Václav Havel v roce 2001 a Václav Klaus v roce 2003.
Sporné může být i právo milosti a amnestie. Václav Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 amnestii, která se podle ministerstva spravedlnosti dotkla více než 111 tisíc lidí. Největší kritiku vyvolala ta část, která zastavila dlouho běžící trestní stíhání starší osmi let u činů s trestní sazbou do deseti let, čímž padla i řada kauz hospodářské kriminality. Amnestii spolupodepsal premiér Petr Nečas a kvůli ní podala skupina senátorů vůbec první ústavní žalobu pro velezradu na prezidenta v dějinách republiky. Ústavní soud ji ale zastavil, protože Klausovi mezitím skončil mandát.
Úřad prezidenta tak stojí v záměrném napětí. Má silnou symbolickou váhu i reálné pravomoci, zároveň ale naráží na vládu, parlament a soudy. Spory o to, kde přesně končí jeho moc, k němu patří už od první republiky a nejspíš nikdy úplně neutichnou.
Zdroje: Ústava ČR (Poslanecká sněmovna); Wikipedie, Ústava ČR; Seznam prezidentských vet; iROZHLAS, spor o profesory; Česká justice, jmenování ministrů; Wikipedie, amnestie Václava Klause.