Vrhačské a hodové disciplíny působí jako nejjednodušší část atletiky. Někdo něco hodí, ono to dopadne a změří se, jak daleko. Ve skutečnosti jde o disciplíny s nejsložitějším měřením ze všech, protože se neměří tam, kam by člověk čekal, a protože se před samotným měřením musí posoudit několik podmínek, které rozhodují o tom, jestli se vůbec bude co měřit.
Od pásma k laseru
Až do devadesátých let se na velkých závodech měřilo ocelovým pásmem. Jeden rozhodčí držel nulu u kolíku zapíchnutého do stopy po dopadu, druhý protahoval pásmo přes střed kruhu a odečítal hodnotu. Bylo to zdlouhavé, náchylné k prověšení pásma a k drobným nepřesnostem v tom, jestli pásmo skutečně míří do středu.
Od konce devadesátých let se na vrcholných soutěžích používá elektronické měření vzdálenosti, zkráceně EDM. V praxi jde o geodetickou totální stanici postavenou u okraje sektoru, tedy o stejný typ přístroje, jaký používají zeměměřiči. Rozhodčí postaví do stopy po dopadu tyč s odrazným hranolem, přístroj na něj zamíří a během okamžiku má hodnotu.
Klíčové je, že přístroj nestojí v kruhu, ale stranou, aby nepřekážel. Vzdálenost od kruhu k dopadu tedy neměří přímo, ale dopočítává ji. Software si nejdřív zapamatuje polohu středu odhodového kruhu, u každého pokusu pak změří vzdálenost a úhel ke stopě, a ze dvou stran trojúhelníku a úhlu mezi nimi spočítá stranu třetí. Odtud pak už jen odečte poloměr kruhu. Přesnost takového systému se pohybuje v jednotkách milimetrů, tedy hluboko pod hodnotou, na kterou se výsledky zapisují.
Na nižších soutěžích se pásmo používá dodnes a pravidla s ním počítají. Postup je stejný, jen ho místo laseru zajišťují dva lidé a ocelová páska.
Odkud kam se vlastně měří
Tady je jádro věci. Neměří se od místa, kde závodník náčiní pustil z ruky, ani po dráze letu. Měří se od pevně dané čáry k první stopě, kterou náčiní udělalo při dopadu.
U koule, disku i kladiva je tou čarou vnitřní hrana odhodového kruhu, tedy jeho okraj na straně k výseči. Měřená přímka přitom musí směřovat do středu kruhu. Nejde tedy o nejkratší vzdálenost mezi stopou a okrajem kruhu, ale o vzdálenost po paprsku vedeném ze středu. Prakticky to znamená, že se od poloměru vzdálenosti měřené ze středu odečte poloměr kruhu.
Rozměry kruhů jsou přitom dané a liší se. Kruh pro vrh koulí a pro hod kladivem má vnitřní průměr 2,135 metru, kruh pro hod diskem 2,50 metru. Odečítá se tedy zhruba 1,07 metru u koule a kladiva a 1,25 metru u disku.
U oštěpu je situace jiná v tom, že se nehází z kruhu, ale z rozběžiště zakončeného obloukem. Ten oblouk je částí kružnice o poloměru osm metrů a měří se od jeho vnitřní hrany, opět po přímce mířící do středu té kružnice.
Proč oštěp letí dál, než ukazuje tabule
Právě u oštěpu vzniká největší rozdíl mezi tím, co se změří, a tím, co se skutečně stalo.
Závodník totiž nesmí na oblouk ani za něj šlápnout. Oštěp tedy pouští z ruky ve chvíli, kdy je ještě kus za obloukem, a hrot má v tu chvíli navíc vysunutý dopředu. Skutečná dráha, kterou oštěp urazí vzduchem, je proto delší než hodnota, která se zapíše do výsledků. O kolik přesně, to závisí na technice a na tom, jak blízko oblouku se závodník při odhodu dostal.
U koule, disku a kladiva je to jinak. Tam se náčiní vypouští zhruba nad přední hranou kruhu, tedy zhruba nad tou čarou, od které se měří. Rozdíl mezi letem a naměřenou hodnotou je tam mnohem menší a může jít i opačným směrem, protože ruka při vypuštění přesahuje přes okraj.
Společné mají všechny čtyři disciplíny to podstatné. Naměřené číslo popisuje vzdálenost mezi dvěma body na zemi, nikoli délku letu. Je to údaj o výsledku, ne o dráze.
Co musí platit, než se vůbec začne měřit
Než rozhodčí sáhne po hranolu, musí být jasné, že je pokus platný. Rozhoduje o tom několik podmínek naráz.
Náčiní musí dopadnout dovnitř výseče. Ta má u koule, disku a kladiva úhel 34,92 stupně, u oštěpu je užší, zhruba 28,96 stupně. Pokud koule, disk, hlava kladiva nebo hrot oštěpu při prvním dopadu zasáhne čáru výseče nebo zem za ní, pokus neplatí. Čára se přitom počítá jako vnějšek, takže dotyk čáry stačí.
U kladiva platí zajímavá výjimka. Rozhoduje výhradně místo dopadu hlavy. Kde skončí drát nebo rukojeť, na platnost pokusu nemá vliv, takže drát může ležet přes čáru a nic se neděje, pokud hlava dopadla správně.
U oštěpu musí kov hrotu zasáhnout zem dřív než kterákoli jiná část. Oštěp, který dopadne naplocho, je neplatný pokus bez ohledu na to, jak daleko doletěl.
K tomu se přidávají podmínky na straně závodníka, tedy že nesmí opustit kruh přední polovinou, nesmí se dotknout horní hrany obruby ani země za kruhem a musí odejít až poté, co náčiní dopadne.
Zaokrouhluje se vždycky dolů
Poslední krok je pravidlo, které vypadá jako formalita, ale v praxi opakovaně rozhoduje o pořadí. Výsledky se zapisují s přesností na celý centimetr a zaokrouhluje se vždy dolů.
Hod, který laser změří jako 84,997 metru, se tedy nezapíše jako 85,00, ale jako 84,99. Nikdy to nefunguje opačně. Znamená to, že každý zapsaný výkon je ve skutečnosti o něco lepší, než jak vypadá, a že závodník na tomto zaokrouhlení vždy něco ztrácí.
Souvisí s tím i řešení shody. Pokud mají dva závodníci stejný nejlepší výkon, rozhoduje jejich druhý nejlepší pokus, případně další v pořadí.
Proč to celé dává smysl
Na první pohled působí měření od okraje kruhu jako zbytečná komplikace. Proč neměřit prostě od místa, odkud náčiní vyletělo?
Odpověď je praktická. Místo vypuštění náčiní z ruky nelze určit ani zpětně, ani objektivně. Je někde ve vzduchu, mění se s technikou i výškou závodníka a nedá se zapíchnout kolíkem. Naproti tomu okraj kruhu je pevný bod, který je pro všechny stejný a dá se zaměřit jednou na začátku soutěže.
Měření se tak nezakládá na tom, co se stalo v pohybu, ale na dvou bodech, které jsou po skončení pokusu jednoznačně na zemi. Cenou za to je právě ten rozdíl mezi číslem na tabuli a skutečnou dráhou letu. Pro srovnávání výkonů to nevadí, protože znevýhodnění je pro všechny stejné.
Podobná logika, tedy měření od pevné čáry místo od skutečného místa odrazu, platí i ve skoku dalekém. Tam ale vede k podstatně dramatičtějším důsledkům a před dvěma lety kvůli ní málem došlo ke změně pravidel.
Zdroje: World Athletics, technická pravidla World Athletics pro vrhačské disciplíny, CITS, Geo Week News.