Zážitek zná asi každý, kdo poslouchá elektronickou taneční hudbu. Ve skladbě se objeví hlasy, které znějí jako zápis nějakého obřadu, a posluchač okamžitě ví, odkud jsou. Jenže obvykle neví, protože tam žádné "odkud" není. Většina takových vokálů nepatří do žádného jazyka a nikdy nepatřila.
Případ, který tuhle otázku dobře ukazuje
Vezměme si izraelského producenta, který vystupuje jako Omiki a pochází z Beerševy. Dělá progresivní psytrance a jeho skladby jsou přesně toho druhu, o kterém je řeč. V lednu 2026 vydal s brazilským producentem Vegasem skladbu Wana, jejíž klip natočili na festivalu Adhana v Brazílii. Ještě známější je jeho starší Na Le z roku 2018, kterou remixoval Phaxe a na Spotify má přes šestnáct milionů přehrání.
Kdo se v obou skladbách pokouší najít jazyk, nenajde ho. Na fanouškovských webech kolují přepisy typu "ka wana hey, ka wana shakta", jenže jde o uživatelské zápisy toho, co lidé slyší, ne o oficiální text. Nikdo je nezveřejnil, protože žádné nejsou.
Zajímavější je, kam Omikiho tvorba ve skutečnosti odkazuje. Skladba Balkan pracuje s balkánskými motivy, Zulu, Safari a Baoba míří k Africe, Shivaya a Mantra k Indii. Amerika v tom seznamu chybí. Občas svede skladba Maya, jenže mája je v hinduistické filozofii pojem pro iluzi a v goa a psytrance kultuře jde o naprosto běžné slovo, které se středoamerickou civilizací nesouvisí.
Nic z toho není výtka. Producent nic netvrdí ani nezakrývá, jen skládá zvuky. Ta zajímavá část se odehrává v hlavě posluchače.
Vokály bez významu a proč fungují
Odborně se takovým slabikám říká nelexikální vokály. Není to nic nového ani exotického. Patří sem scat v jazzu, jódlování, refrény typu "tralala" i většina toho, co se v lidových písních zpívá mezi slokami.
V populární hudbě to někdo dělá naprosto otevřeně. Velšský skladatel Karl Jenkins v poznámce k partituře své nejznámější skladby Adiemus uvádí, že text je ve vymyšleném jazyce a že hlasové party zapsal foneticky tak, aby zpěv fungoval jako hudební nástroj. Skladba přitom vznikla v roce 1994 na objednávku aerolinek Delta pro televizní reklamu a teprve pak z ní byl sborový cyklus. Samotné slovo adiemus si Jenkins vymyslel a až později se dozvěděl, že připomíná latinské adeamus.
Islandští Sigur Rós zašli ještě dál. Jejich zpěvák zpívá v něčem, čemu kapela říká vonlenska, anglicky hopelandic. Nemá to gramatiku, slova ani významy, jsou to jen slabiky přizpůsobené melodii. Celé album ( ) z roku 2002 je zpívané takhle.
Důvod, proč to funguje, je docela prostý. Skutečný text nese konkrétní obsah a část posluchačů tím rovnou vyřadí. Slabiky bez významu naopak nabízejí prázdné místo, které si každý zaplní sám. V klubu, kde stejně nikdo textu nerozumí, je to navíc praktické. A jakmile ty slabiky doprovodí bubny a sborový unisono zpěv, posluchač si k nim doplní obřad, i když tam žádný není.
Odkud se ten zvuk v elektronické hudbě vzal
Móda nastoupila v devadesátých letech s vlnou, které se říkalo world music. Elektronické produkci se tehdy začaly podkládat nahrávky zpěvu z různých koutů světa a vzniklo z toho několik obrovských hitů. Ze stejné doby pochází i goa trance, který si k Indii přidal mantry a sanskrtské názvy skladeb a předal tuhle estetiku dnešnímu psytrance.
Rozdíl je v tom, co je pod tím. Dnes bývá zdrojem obvykle knihovna zvuků nahraná ve studiu, tedy zpěvák, který nazpívá slabiky na objednávku. V devadesátých letech to ale často byly skutečné terénní nahrávky konkrétních lidí. A tam začínají potíže.
Když jde o skutečný záznam skutečného člověka
Dva případy z té doby se dodnes uvádějí jako učebnicové.
Francouzské duo Deep Forest vydalo v roce 1992 skladbu Sweet Lullaby. Hlas v ní patří ženě jménem Afunakwa ze severní Malaity na Šalomounových ostrovech, která zpívá ukolébavku Rorogwela v jazyce baegu. Nahrál ji v roce 1970 švýcarsko-francouzský etnomuzikolog Hugo Zemp a záznam vyšel v edici UNESCO Musical Sources. Deep Forest ho na albu prezentovali v kontextu pygmejského zpěvu ze střední Afriky, tedy zhruba třináct tisíc kilometrů od místa, kde vznikl. Zemp se proti tomu veřejně ohradil a celý případ podrobně popsal antropolog Steven Feld ve studii A Sweet Lullaby for World Music. Text té ukolébavky mimochodem mluví o osiřelém chlapci, kterého utěšuje starší bratr.
Druhý případ je Return to Innocence projektu Enigma z roku 1993. Charakteristický zpěv na začátku skladby patří manželům Difangovi a Igay Duanovým, příslušníkům tchajwanského původního národa Amis. Nazpívali ho v roce 1988 v Paříži během kulturní výměny, záznam pořídila instituce Maison des Cultures du Monde a skončil na vzdělávací kompilaci bez uvedení jmen. Michael Cretu, který za projektem Enigma stojí, se hájil tím, že nahrávku považoval za volné dílo. Duanovi se o tom, že jejich hlas zní na světovém hitu, dozvěděli z tchajwanského tisku. Skladba mezitím posloužila i k propagaci olympiády v Atlantě v roce 1996. Soud, který manželé podali v roce 1998, skončil v roce 1999 mimosoudním vyrovnáním, jehož součástí bylo uvedení jejich autorství v doprovodných textech dalších vydání.
Právě tady vede hranice, která je pro celé téma podstatná. Vymyšlené slabiky nikoho nepoškozují. Skutečná nahrávka konkrétního člověka je něco jiného, protože ten člověk existuje, jeho výkon má autora a otázka souhlasu i odměny je zcela na místě.
Jak si ověřit, co vlastně posloucháte
Pokud vás u nějaké skladby zajímá, jestli za vokálem něco je, dá se to zjistit poměrně rychle.
Prvním místem jsou údaje o skladbě přímo ve streamovací službě, kde bývají uvedeni autoři a někdy i zdroj samplu. Druhým je popis u videoklipu a stránka vydavatele, protože producenti, kteří licencovaný sample použili, to obvykle uvádějí. Třetím jsou databáze jako Discogs, kde bývají rozepsané i starší nahrávky a jejich zdroje.
Naopak texty na lyrics webech jsou u tohohle typu skladeb prakticky bezcenné, protože je nahrávají posluchači podle sluchu. A platí jednoduché vodítko. Když skladba zní jako konkrétní kultura, ale nikde není uvedeno, o jakou kulturu jde a kdo zpívá, s velkou pravděpodobností tam žádná není.
Zdroje: Wikipedia, Sweet Lullaby; Steven Feld, A Sweet Lullaby for World Music (Public Culture, 2000); Wikipedia, Return to Innocence; Wikipedia, Difang a Igay Duanovi; Taipei Times, úmrtí Difanga Duany; Classic FM, k textu skladby Adiemus; Wikipedia, album ( ) skupiny Sigur Rós; Beatport, Omiki a Vegas: Wana.