Magazín

Hrušínský by měl 100 let. Spalovači, peněz máš dost, psali mu za komunismu

hrusinsky-by-mel-100-let.-spalovaci,-penez-mas-dost,-psali-mu-za-komunismu
3views

Hrušínský by měl 100 let. Spalovači, peněz máš dost, psali mu za komunismu

Autorka pestře poskládané textové části Nikola Hrkľová se opírá o vzpomínky Hrušínského, jeho blízkých, přátel a kolegů, dobové recenze i tradované historky. Hercův příběh doplňuje stručnými informacemi o dobovém kontextu a jednotlivých rolích.

Editorem knihy je syn Jan, principál pražského Divadla na Jezerce a pokračovatel rodové divadelní tradice, sahající až do poloviny 19. století.

Výpravná publikace je určena širokému publiku. Nemá teatrologické ambice v tom smyslu, že by se hlouběji zabývala Hrušínského herectvím a jeho proměnami, spíš se snaží s velkou empatií zprostředkovat co nejcelistvější portrét. Nechává nás nahlédnout i do soukromí, přibližuje atmosféru rodinných a přátelských vztahů, na nichž Hrušínskému vždy záleželo.

Silný zážitek přináší hlavně obrovské množství obrazového materiálu. Už jen možnost sledovat proměny hercovy fysis: vidět mladičkého, k nepoznání štíhlého Hrušínského jako milovníka, uvědomit si fascinující jevištní proměny, k nimž dospívá ve svých vrcholných filmových a divadelních rolích, pozorovat jeho privátní tvář. A nakonec si prohlížet silné portréty už zjevně nemocného, ale vyrovnaného a s životem smířeného člověka.

Otřásající je naopak obsah a zákeřná stylistika některých dobových dokumentů, především dopisů normalizačních šéfů z Národního divadla a Barrandova. Jak skličující musela být pro úspěšného a obdivovaného herce důsledná represe komunistických orgánů na začátku 70. let, si uvědomíme, když čteme sdělení, jímž se vášnivému rybáři a nimrodovi Hrušínskému zamítá i rybářská povolenka nebo pořízení myslivecké zbraně.

Nezadávejte ho do kýčů

Rudolf Hrušínský se narodil roku 1920 v Novém Etynku, dnešní Nové Včelnici, na štaci kočovné divadelní společnosti Václava Červíčka-Budínského principálově dceři Hermíně a jejímu hereckému kolegovi Rudolfu Böhmovi. Ten své umělecké jméno Hrušínský, jež jeho syn proslavil, údajně získal za pikantních okolností – byl usvědčen z krádeže hrušek.

Malý Rudolf odmalinka hrával divadlo s rodiči, v osmi letech, jak uvádí kniha, stál na jevišti každý měsíc až patnáctkrát. Talent a jistě i zkušenost z kočovné společnosti přinesly dospívajícímu Hrušínskému první angažmá v Praze, kde rodina zakotvila.

V pouhých 15 letech začal hrát v Lidovém divadle Urania v Holešovicích, vystupoval v rozhlase a tři roky nato se stal členem avantgardní scény D38, kde už předtím hostoval ve slavných inscenacích E. F. Buriana. Jeho otec, který byl synovým prvním mentorem, získal v té době angažmá u Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle.

Na příběhu Hrušínských vidíme, jak pošetilé je, když chce dnes někdo striktně oddělovat divadelní umění od takzvaných komerčních inscenací. Herecké řemeslo získané s lehčím repertoárem bylo pro otce a syna vstupenkou na dnes uctívané avantgardní scény a stalo se nejspíš základem suverénní herecké všestrannosti Rudolfa Hrušínského i jeho citu pro žánr.

Otec také nevyslyšel Burianův apel, aby devatenáctiletému synovi “neničil uměleckou budoucnost” přijetím role ve filmu Lízin let do nebe a “nezadával ho do kýčů pro hmotný zájem”. Snímek měl úspěch a Rudolf si nakonec zahrál nejen v pokračování nazvaném Lízino štěstí, ale o rok později rovněž ve filmové verzi slavné Burianovy inscenace Don Pedro, don Pablo a Věra Lukášová.

Drobná Hrušínského poznámka k angažmá v Burianově divadle svědčí o tom, že spolupráce s výrazným režisérem měla i úskalí. Když se roku 1940 ocitl v souboru Městských divadel pražských, musel pracovat na své jevištní řeči: “U E.F. Buriana jsem si zvykl trochu nepřirozeně mluvit, protože on nás k tomu nutil. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se té manýry zbavil,” vzpomínal.

Sotva osmnáctiletý herec zažil během německého protektorátu perzekuci Burianova divadla D38 i zavření Osvobozeného divadla. Na druhé straně dostával šanci natáčet jeden film za druhým: Cestu do hlubin študákovy duše s režisérem Martinem Fričem, Nočního motýla s Františkem Čápem nebo Humoresku s Otakarem Vávrou.

Ve čtyřiadvaceti letech, rok před koncem války, mohl dokonce režírovat svůj první film, romantické drama Jarní píseň.

Rudolf Hrušínský už se v té době znal se svým celoživotním přítelem Josefem Kemrem. Také on sbíral zkušenosti v Budínského-Červíčkově divadelní společnosti a jezdil s ní po štacích i za války. “Jestli jednou, později, dojdu k uznání, že jsem aspoň dobrý herec, pak budu děkovat tobě, jako svému prvnímu učiteli,” gratuloval mu Kemr ke 22. narozeninám.

Na vrcholu sil

Na začátku 50. let je třicetiletý Rudolf Hrušínský už pět let ženatý s Evou, narodil se jim syn Rudolf a roku 1955 přichází na svět druhorozený Jan. Herec má zkušenosti z Divadla na Vinohradech, které vedl vynikající režisér Jiří Frejka, a natočil i několik známých snímků: například Předtuchu s režisérem Otakarem Vávrou nebo Ves v pohraničí s Jiřím Krejčíkem.

Zatímco vinohradskou scénu, nově divadlo Československé armády, začali v roce 1950 ideologicky řídit plukovníci, osvíceným šéfem Městských divadel pražských se stal talentovaný dramaturg, režisér, herec a překladatel Ota Ornest, který dbal především na špičkovou hereckou práci nebo na uvádění světových dramatických novinek.

V padesátých letech se tu Rudolf Hrušínský paradoxně ocitl v oáze svobodné tvorby mezi mimořádnými hereckými osobnostmi. Vedle práce na velkých klasických rolích, jako byli Tartuffe nebo Ivanov, které alternoval s Václavem Voskou, začal také pravidelně režírovat.

O tom, že byl režisérem pokorným k textu a citlivým k možnostem svých hereckých kolegů, svědčí v knize uveřejněný dopis Radovana Lukavského, kterého s Danou Medřickou obsadil do hlavních rolí své inscenace Nashova Obchodníka s deštěm. Hrušínskému děkuje za to, že mu “nalil potřebnou sebedůvěru”, ačkoliv mu jeho obsazení mnozí rozmlouvali.

V Městských divadlech pražských působil též režisér a herec Miroslav Macháček, který si v roce 1960 Hrušínského s Medřickou odvedl do Národního divadla, jejíž činohře šéfoval Otomar Krejča.

Tam k velkým divadelním osobnostem, s nimiž se Rudolf Hrušínský navzájem ovlivňoval, přibyli režisér Alfréd Radok, scénograf Josef Svoboda nebo herci Karel Höger, Olga Scheinpflugová a Jan Tříska. V Národním si také znovu mohl zahrát s přítelem Josefem Kemrem.

Pracuje naplno, někdy i bez ohledu na zdraví. Zažívá nejúspěšnější období. Smlouvu s britským agentem, který ho měl zastupovat v zahraničí, ale podepsat nesmí, ani přijmout roli ruského generála ve filmu Normana Jewisona.

Synovi Janovi předává Hrušínský své divadelní zkušenosti podobně, jako je jemu předával otec – na jevišti. Desetiletého Jana obsadí do dětské role ve své režii Turgeněvova Měsíce na vsi, o rok později do Bláznivé ze Chaillot.

Syn s ním hraje i ve filmech, jako šestiletý ve snímku Anička jde do školy, patnáctiletý v televizním filmu Evalda Schorma Lítost nebo o něco dříve v rovněž televizní inscenaci Smrt Sokratova. Obě práce ale končí v archivu a z ideologických důvodů se nesmějí vysílat.

Dnes si výjimečné herectví Rudolfa Hrušínského, jeho postavy s kamennou tváří a lapidárním humorem, úsporné v gestech a bohaté vnitřním životem, připomínáme hlavně ve filmech. Některé z let padesátých a šedesátých se promítají dodnes: Cirkus bude!, Dobrý voják Švejk, pohádka Dařbuján a Pandrhola, Menzelovo Rozmarné léto či Zločin v šantánu, Herzův Spalovač mrtvol.

Z hlediska veřejného zájmu

Přestože kniha explicitně nezdůrazňuje příkladnost Hrušínského životních postojů, lze z ní vyčíst jeho neokázalé trvání na pevných vztazích i morálních hodnotách. Mezi prvními podepsal manifest 2000 slov, publikovaný v červnu 1968. Otevřeně podporoval návrat k demokracii.

Po okupaci Československa “spřátelenými” armádami několik let čelil normalizační mašinerii, která mu znemožňovala pracovat jinde než na domovské scéně. Nemohl hrát v televizi, ve filmu, režírovat. Prý z hlediska veřejného zájmu.

Na “indexu” se ocitli na několik let i jeho synové. Psychický nátlak zesilovaly anonymní telefonáty, některé autorka knihy cituje: “Spalovači, peněz máš dost, zbytečné slávy taky, barák ti lehne popelem.” Než v roce 1977 Rudolf Hrušínský podepsal antichartu, prodělal čtyři infarkty.

Rok předtím už mohl s Františkem Vláčilem natočit film Dým bramborové natě. Později točí s Karlem Kachyňou Zlaté úhoře i Lásky mezi kapkami deště a čtyři snímky s Jiřím Menzelem, mezi nimi slavné Postřižiny. Vystupuje v pražské Viole a hraje v Národním divadle, v Čapkově Bílé nemoci a Věci Makropulos.

V listopadu 1989 stojí s Václavem Havlem na balkonu Melantrichu. Dva roky vydrží v Poslanecké sněmovně, kam byl zvolen. Stihne ještě natočit s Janem Svěrákem Obecnou školu a televizní film o prezidentu Emilu Háchovi s Pavlem Hášou. Pátý infarkt je poslední.

Kniha Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných lét o něm vypráví se zaujetím, které se přenáší na čtenáře a pozorného “diváka” – právě ve fotografiích, které svazek obsahuje, je totiž vyjádřeno i to, na co slova nestačí.

Pokračuj


Leave a Response